Honza se Sindy vítězi seriálu Horská výzva

Poslední závod Horské výzvy nás tentokrát zavedl do Pece pod Sněžkou v Krkonoších. Pro mne a Sindy se jednalo o jeden z nejdůležitějších závodů, protože právě v tomto závodě se rozhodovalo o vítězství celého seriálu pěti závodů. Před tímto závodem jsme sice byli ve vedení, ale vzhledem k tomu, že do celkového hodnocení se započítávají pouze výsledky ze čtyř nejlepších závodů, mělo se právě zde rozhodnout mezi mnou a Šimonem Ciprem. Pro naše vítězství v seriálu bylo potřeba závod v naší kategorii vyhrát. Vzhledem k důležitosti tohoto závodu jsme přizpůsobili poslední tréninky tak, abychom podali maximální výkon.

Závod začal poměrně rychlým startem, a po roztrhání startovního pole jsme se Sindy po prvních dvou kilometrech obsadili třetí pozici. Ve vedení byl Šimon a za ním Michal Balcar z kategorie běžců bez psa. V táhlém a výživném stoupání z Pece přes Rychterovy boudy na Výrovku se nám podařilo Michala předběhnout a přiblížit se tak Šimonovi. Přestože Sindy v posledních dnech před závodem spíš odpočívala, do kopce mne netáhla a držela tempo se mnou. Z Výrovky jsme pokračovali mírnějším stoupáním k Památníku obětem hor, odkud cesta klesala na občerstvovací stanici na Luční boudě. Až k občerstvovací stanici jsem Šimona stále viděl, ale náš rozestup byl podle mého odhadu přes 400 metrů. Na občerstvovačce jsme se příliš nezdrželi. Sindy se trochu napila a já si loknul vody a pokračovali jsme rovinatou pasáží do Obřího sedla. Tady už jsme Šimona z dohledu ztratili. Z Obřího sedla nás čekal poměrně náročný seběh zpět do Pece. Zde nás předběhl Jaromír Jakeš, který neběžel se psem a nijak naše umístění v kategorii neohrozil. Cesta zde byla nezpevněná a cítil jsem, že se zde Sindy neběží vůbec dobře. Zaostávala za mnou a i přesto, že běžela, jak jen to bylo možné, musel jsem zpomalovat a přizpůsobovat rychlost jejímu tempu. Myslel jsem si, že na Šimona hodně ztrácíme a pomalu jsem se začal loučit s myšlenkou na první místo. Chtěl jsem si vychutnat závěrečné metry posledního závodu, což se změnilo po proběhnutí dolní stanice lanovky v Peci, kde jsme Šimona zahlédli nedaleko před sebou. Chtěl jsem se pokusit ještě o nějaký souboj a zrychlil jsem tempo. K mému překvapení zrychlila i Sindy a stále držela stejné tempo jako já. Nevěděl jsem, jak dlouho můžeme vydržet, ale do cíle zbývaly necelé dva kilometry a my už neměli co ztratit. Čekal jsem, že až budeme Šimona předbíhat, pobídne svého psa a my už prostě nebudeme stačit. Šimon psa sice pobídl, ale nezrychlili natolik, aby nám zabránili v postupu na první příčku v kategorii. Do cíle zbýval poslední kilometr. Věděl jsem, že teď už to bude boj s mojí vůlí a závěr, který bude hodně bolet. Nevím jak Sindy, ale já jsem šel úplně na doraz a vypustil jsem až posledních pár metrů před cílem, kde už nás nikdo nemohl ohrozit. Rychle jsem si odpípnul a pomalu se začal vracet do reality. Nemohl jsem uvěřit tomu, co se odehrálo v posledních metrech tohoto závodu. Cítil jsem obrovskou radost a byl jsem pyšný na Sindy a její výkon. Ten skvělý pocit a radost ze závěru závodu cítím ještě teď.

Po krátké pauze jsme šli k řece, kde si Sindy zchladila packy a trochu se napila. Po tomto osvěžení jsme došli k autu, kde jsem se po závodě trochu protáhl a převlékl do suchého. Sindy se mezi tím vydýchala, znovu napila a natáhla se unavená do kufru našeho auta. Po krátkém odpočinku jsme se vydali zpět do prostoru cíle, kde jsme si dále užívali slunečné zářijové počasí a ten perfektní pocit. Musím přiznat, že po závodě na Šumavě, kde jsem dal Sindy do těla já, tak tady mi to vrátila. Ještě další tři dny jsem cítil všechny svaly na nohách, zatímco Sindy už druhý den běhala a skákala, jako by na žádných závodech nebyla.