Jan Havran se Sindy obhájili vítězství na Horské výzvě

Jan Havran se i letos společně se svou fenkou Sindy zúčastnil běžeckého seriálu Rockpoint Horská výzva. Vloni po dramatickém souboji vybojovali celkový triumf a tak cíl pro letošek nemohl být stanoven níže nežli obhájit. A jak to celé proběhlo už vám prozradí sám Honza :-)

Horská výzva 2017

Kouzlo canicrossu jsem poprvé zažil v roce 2016, když jsem se rozhodl se svou fenkou Sindy objezdit seriál horských běhů a trekkingu Horská výzva. I přestože jsme se závodů účastnili jakou „outsideři“, kteří teprve sbírají zkušenosti, naše cíle jsme si stanovili hodně vysoko. Podařilo se nám zúčastnit všech pěti závodů a s bilancí 2., 1., 2., 1. a 1. místo jsme se stali vítězi celého seriálu.

Myšlenka objet závody Horské výzvy v roce 2017 vznikla už na konci minulého roku, když jsem si v Praze přebíral cenu za celkové vítězství v seriálu na krátkých tratích. Již na podzimu jsme se Sindy začali s přípravou na následující sezónu. Hodně jsme těžili ze zkušeností, které jsme nasbírali na předešlých závodech. Na začátku roku 2017 jsem se při jednom z tréninků zranil a náš sen obhajovat vítězství byl najednou nejistý. Této myšlenky jsem se však nevzdával a snažil jsem se maximálně věnovat alespoň přípravě Sindy.

Po několika měsících se můj stav začal zlepšovat. Stále jsem nemohl běhat, ale snažil jsem se věnovat jiným sportům, kde mne moje zranění neomezovalo. Znovu jsem začal běhat až po třech měsících, tedy začátkem dubna. Díky tomu, že jsem zcela nezahálel, se má běžecká kondice rychle vracela zpět. V polovině dubna jsem se rozhodl zúčastnit se prvního závodu, kde jsem chtěl vyzkoušet svou formu společně se soupeři. Druhým místem na běhu v Liboháji v Poličce jsem se ujistil, že nic není ztraceno. Má noha po zranění „držela“, a tak následovaly další závody. Mezi mé největší úspěchy před první Horskou výzvou bych zařadil páté místo na běhu kolem hradeb v Poličce, druhé místo na Gladiátoru v Milovicích a druhé místo v běhu do zámeckého vrchu u Lanškrouna. Cítil jsem, že já i Sindy jsme v perfektní formě a můžeme se pustit do obhajoby loňského vítězství v plné síle.

27. května – Horská výzva Beskydy

Den D pro nás byla sobota 27. května. Počasí v den závodu nám příliš nepřálo. Výrazně se oteplilo, což hlavně Sindy těžko snáší. Na start jsme se postavili do první řady, abychom si vytvořili dobrou pozici hned po startu závodu. To se nám podařilo. Sindy vystartovala naprosto perfektně a vytáhla mne do úplného čela první skupiny. Poté zvolnila a držela se spíše po mém boku. Běželi jsme ve skupině se čtyřmi běžci a jednou běžkyní se psem. Brzy po startu nás čekalo náročné stoupání na Velký Javorník, kde se pořadí zamíchalo. Na vrchol, kde nás čekala občerstvovačka, jsme doběhli na druhém místě. Chvilku jsem zastavil, aby se Sindy napila. Poté následoval obávaný seběh, kde jsme v loňském roce zabloudili. Zde jsme trochu zpomalili a ztratili vedoucího závodníka, ale zvolil jsem raději pomalejší běh a soustředil jsem se hlavně na značení. Tentokrát jsme z cesty neuhnuli. Postupně jsem si začal vybavovat místa, kterými jsme běželi i v loňském roce. Cítil jsem se najednou klidnější a mohl jsem se víc soustředit na náš výkon.

Velké vedro udělalo své, což jsem viděl na Sindy, která probíhala každou kaluž, kterou jsme na trati potkali, aby se trochu zchladila. I přes mé povely se jí nedařilo zrychlit natolik, aby mne mohla táhnout. Zezadu se na nás nikdo netlačil, a tak jsme pokračovali dál vedle sebe. I tak jsme měli poměrně slušné tempo, které jsme udrželi až do cíle. Doběhli jsme celkově na druhém místě a první v kategorii dogtrekkingu. Sindy doběhla vyčerpaná a žíznivá, takže moje první starost v cíli byla o to, aby doplnila potřebné tekutiny. Poté následovalo krátké vyklusání směrem k autu, kde jsem Sindy za její perfektní výkon odměnil a kde si mohla odpočinout. Později jsem z výsledků zjistil, že druhý dogtrekkař na nás ztratil celé tři minuty.

1. července – Horská výzva Krušné hory

1. července nás čekala druhá zastávka, kterou byly Krušné hory, kde jsme si v loňském roce zaběhli se Sindy náš první canicrossový závod. Stejně jako v loňském roce nás zde přivítalo chladné počasí, které Sindy vyhovuje. V posledních dnech před tímto závodem jsem se potýkal s bolestmi kolene, kvůli kterým jsem musel v tréninku zvolnit, a tak se mi nepodařilo formu na závod zcela vyladit. Do závodu jsem vstupoval s obavami, na co bude má forma stačit a zda koleno vydrží.   

Sindy závod rozběhla velice dobře a pomohla mi vytvořit si hned na začátku závodu dobrou pozici. Po krátkém stoupání následoval seběh do Jáchymova na občerstvovací stanici, kde jsme se dlouho nezdrželi. Z Jáchymova nás čekalo dlouhé stoupání na vrchol Klínovce. Strmé stoupání prověřilo formu všech závodníků. Byla to zkouška, ve které jsem neobstál. Musel jsem zastavit a na vrchol jsem se dostával střídavou chůzí a během. Byl to pro mne, jakožto pro běžce, ponižující pocit. Po zdolání vrcholu byl už cíl na dosah ruky. Čekal nás už pouhý seběh z Klínovce zpět do Božího Daru. Na vrcholu Klínovce ještě kontroluji situaci za sebou a i s ohledem na náš pomalý výstup se zdá být vše OK. Žádný dogtrekkař za námi není. Začínáme klesat a s ohledem na koleno běžím volněji se Sindy po mém boku. Běžci, který nás dobíhá zezadu, nevěnuji velkou pozornost až do okamžiku, než uslyším, že kromě něho nám na záda funí i jeho čtyřnohý parťák. Otáčím se a zjišťuji, že náš soupeř je v těsném závěsu za námi. Začíná souboj o prvenství. Do seběhu jdeme naplno, ale nedaří se nám udělat si dostatečná náskok. Teprve až v posledních stovkách metrů si děláme bezpečný odstup a vítězíme s rezervou asi dvaceti vteřin.

22. července – Horská výzva Šumava

Třetí zastávkou je Šumava. Zlatý hattrick máme již na dosah ruky a snažíme se nic nepodcenit. Stejně jako v loňském roce je i letos v Železné Rudě poměrně teplé letní počasí. Oproti loňsku nás čeká mnohem zajímavější trať s minimem asfaltových úseků. Tentokrát začínáme trochu volněji a v úvodním stoupání se držíme v čelní skupině na druhém místě. Situace se brzy mění a na rovinatějším úseku se v naší kategorii ujímáme vedení. Při výběhu na nejvyšší vrchol kontroluji situaci za námi. Další dogtrekkař poměrně dost ztrácí, takže můžeme být klidní. Čeká nás občerstvovačka a pak seběh, kde Sindy tahá i z kopce. Snažím se ji nebrzdit a držet s ní krok. Trať už směřuje k cíli v Železné Rudě, ale ještě než vběhneme do města, znovu se stáčí a ještě nás pořádně potahá po okolí. Síly začínají ubývat a už i na Sindy je vidět, že toho začíná mít dost. Zbývá posledních pár terénních úseků a pak už finální náběh na asfalt. Hodinky mi ukazují, že za sebou máme rovných 20 km v čase 1:39 krásnou horskou krajinou. Užíváme si proběhnutí cílem a skvělý pocit ze třetího prvenství v řadě. Hattrick je doma.

12. srpna – Horská výzva Jeseníky

V polovině srpna nás seriál Horské výzvy zavedl do Jeseníků. Je chladno. Na rozdíl od všech ostatních závodů, je tato trať odlišná v tom, že se startuje v Červenohorském sedle, ze kterého se nejdříve sbíhá do Koutů nad Desnou a v druhé polovině závodu nás čeká stoupání. Brzy po startu v krátkém stoupání se vytvoří skupina běžců, ve které jsou s námi dva dogtrekkaři. Nejprve trochu ztrácíme a běžíme na třetím místě. Netrvá dlouho a na rovinatějších úsecích se dostáváme se Sindy do čela závodu. Následný dlouhý seběh do Koutů jdeme na krev. Víme, že ve stoupání budeme pomalejší a budou pro nás klíčové právě ty vteřiny, které ulovíme teď na seběhu. Na občerstvovačce v Koutech jsme jednoznačně první. Dlouho se nezdržujeme a pokračujeme k obávanému stoupání, které může pořadím ještě pořádně zamíchat. Kopec rozbíháme v klidu a s rozvahou. Nikdo z konkurentů nás nemá na dohled.

Pomalu ukrajujeme výškové metry na klikaté kamenité cestě. Kvůli častým serpentinám nemáme kontakt se soupeři, a tak běžíme stále, co síly stačí. Po vyběhnutí na asfalt jsme stále první a vím, že do cíle to už nemáme daleko. Snažíme se ještě zabrat, ale po náročném stoupání už nezbývají síly na velký závěrečný sprint. I tak si však dobíháme pro čtvrté vítězství v řadě. A celkové vítězství ve všech kategoriích na trase SHORT, což se nám zatím nikdy nepodařilo.  

23. září – Horská výzva Krkonoše

Stejně jako v loňském roce nás v Krkonoších čeká poslední závod seriálu. Máme za sebou již čtyři prvenství a s dostatečným bodovým náskokem už víme, že se staneme vítězi v celkovém hodnocení Horské výzvy. I přes nachlazení a bolesti třísla jsem se rozhodl závod běžet. Přítelkyně Markéta mne varuje, že mne závod v tomhle stavu hodně „rozseká“, ale vidina pátého zlata je lákavá. Několik okamžiků před vyběhnutím se stavíme na startovní čáru a jdeme na věc. Již v úvodním stoupání vidím, že to nebude OK. Dlouhé strmé stoupání z Pece pod Sněžkou na Výrovku je pro nás tak náročné, že volím místo souvislého běhu běh indiánský. Jsem na třetím místě, o které se dělím s jiným doktrekkařem, který výškové metry zdolává stejným stylem jako já. Běží se mi opravdu špatně. Hlavou mi prolétla i myšlenka závod vzdát, ale už kvůli Sindy ho chci dokončit. Vítr, mlha, déšť a zima, to bylo počasí, které panovalo na hřebeni Krkonoš. Zde má můj soupeř navrch, ale stále se mi daří se ho držet. Proklínám nekonečné stoupání, očekávám seběh. Říkám si, že v seběhu zaberu a svého soupeře setřesu.

Konečně začínáme klesat k Luční boudě, kde je občerstvovačka. Podařilo se mi trochu utéct, ale rezervu mám jenom pár metrů. Z Luční boudy pokračujeme ještě asi 2 km po rovinatějším úseku, kde jsou naše síly hodně vyrovnané. Konečně následuje dlouhý, kamenitý a poměrně náročný seběh, na který hodně sázím. Je mi hodně zle. Všechno vidím rozmazaně, opouští mě síly a bolí mě celé tělo. Snažím se běžet, co to dá, ale i zde je náš souboj velice vyrovnaný. Na konci seběhu se nám nakonec přeci jenom podařilo udělat si drobný odstup a doběhnout dogtrekkaře na druhém místě. Na krátký okamžik se nám podařilo dostat se i před něho, ale ve stavu v jakém jsem byl, nebylo možné pokoušet se o nějaký souboj a brzy jsme byli zase třetí.

U spodní stanice lanovky v Peci už můj běh nemá žádný styl. Jediná věc, která mi běží hlavou, je dávat nohy před sebe a nezastavovat. Potom už si pamatuji jen cílovou rovinku, kamarádku Janu, která mně ještě fandí do cíle, odčipování a pád na zem. Potom už jenom tma. Někdo mi z opasku odepíná Sindy a někdo mi pomáhá postavit se na nohy. Začínám vnímat až po několika minutách v jednom ze stanů v cíli, odkud jdu za podpory Patrika a Toma do auta. Závod v Krkonoších pro mne tentokrát končí ve spacáku, přesto však s úlovkem bronzu.

14. října – Horská výzva Mikulov

V letošním roce si pro nás pořadatelé Horské výzvy připravili překvapení v podobě bonusového závodu v Mikulově. Tento závod už se do celkového hodnocení nepočítal. Akce byla spojena i s večerním předáváním cen pro vítěze celého seriálu. Přestože jsem do poslední chvíle svou účast v závodě zvažoval, nakonec jsme se se Sindy na start postavili.

Trať nás vedla nejprve přes centrum Mikulova a startovní pole se roztrhalo až při výběhu na Svatý kopeček. Ve stoupání jsme se udrželi v první skupině, ale již při prvním seběhu se nám podařilo utéct a obsadili jsme druhé místo. Na občerstvovací stanici jsme doběhli celkově na třetí pozici a druzí v kategorii dogtrekking. Po dalších pár desítkách metrů se tratě dělily na SHORT a LONG. Na trati chybělo značení a došlo zde ke zmatkům. Měli jsme štěstí, že nás doběhli běžci, kteří zdejší terén znali a navedli nás, kam máme pokračovat. Odtud jsme se Sindy osamoceně přeběhli přes Stolovou horu a mezi vinicemi zpět do cíle v Mikulově.

K překvapení došlo až v samotném závěru závodu. V posledním seběhu, těsně nad Mikulovem potkáváme v protisměru borce se psem, který se doposud držel na čele závodu. Když kolem něho probíhám, informuje mne, že netrefil správnou odbočku na trase LONG a vracejí se. Dostáváme se tedy se Sindy do absolutního čela závodu a probíháme cílovou páskou, kde už na mě čeká přítelkyně Makča se svým psem Mandarinkou. Cítím se opravdu šťastný. Trochu si mohu oddechnout, že máme celý seriál úspěšně a ve zdraví za sebou, ale zároveň mne trochu mrzí, že je to vše za námi.

Pokud bych měl letošní Horskou výzvu zhodnotit, řekl bych, že se nám podařila perfektně. Oproti loňskému roku, jsme se posunuli o velký krok dopředu. Za což mluví i výsledky, kterých jsme letos dosáhli. Trošku mne mrzí, že nám nevyšel závod v Krkonoších, ale zároveň mám radost, že jsme se v každém ze závodů umístili na bedně. Co se týče jednotlivých závodu, tak letos se mi ze všech nejvíce líbila Šumava, naopak nejméně mě oslovily Krušné hory, ale jednoznačně nejhorší zážitek si odnáším z Krkonoš.

Nabízí se otázka, co v příštím roce. Určitě o Horské výzvě přemýšlím a láká nás třetí prvenství v celkovém hodnocení, ale vše závisí hlavně na zdraví jednak mém a jednak mé parťačky Sindy. Pokud nás nepotká nějaká závažná zdravotní komplikace a podaří se nám natrénovat, určitě nás budete moci čekat na startu i v příštím roce!

V souvislosti s našimi výsledky patří velké poděkování spolku První krok a našim sponzorům: ARKAS professional tape a PROGRESS sportswear. 

Výsledky všech závodů najdete zde.